Ten pocit zná vlastně docela dost lidí. Mistrně proplujete teoretickou částí zkoušky odborné způsobilosti s plným počtem 79 bodů, a před komisaře na praktickou část nastoupíte sice nervózní, ale přesto sebejistí. Když potom máte vyřešit simulovanou závadu typu selhač, sebevědomě a s nepředstíranou samozřejmostí vyndáte zásobník a vyhodíte náboj z komory. A v tu chvíli letíte. Nepočkali jste na opožděnou iniciaci…
Abychom byli tedy naprosto přesní – neletíte, ale vaše zkouška je ukončena s hodnocením stupněm „neprospěl“. Pokud jste v tu chvíli na zkoušce poprvé, dostanete pár týdnů čas o sobě přemýšlet, než si půjdete střihnout opakování praktické zkoušky. Pokud je toto vaše opakovaná zkouška, budete onoho času mít dokonce tři měsíce a posléze si střihnete znovu celé kolečko s přihláškou a kontrolou u doktora.
Ten nejčastější důvod, proč nedostanete zbrojní průkaz
Komisaře u zkoušek odborné způsobilosti dělám již několik let a z oblasti manipulace se zbraní jsem viděl celkem ledacos. Lidi jsem vyhodil za to, že rozebrali zbraň s cvičným nábojem v komoře, nebo že si přiložili ústí hlavně přímo do dlaně. Někteří přijali neúspěšnost své zkoušky s pokorou a uznáním vlastní chyby, někteří měli tendenci se hádat a kličkovat. Taky bych tady rád zdůraznil, že se nikdy po nikom „nevozím“, chyby nehledám, a ani se nesnažím být „kreativní“ ve způsobech, jak je u lidí vyvolat.
A proto mě doslova píchne u srdce pokaždé když vidím, jak se schopný uchazeč nechá vyhodit od zkoušky na dost možná nejpitomějším požadavku – čekat u závady selhač na opožděnou iniciaci. Zkušební řád v takový moment mluví jasně a nepřipouští prostor pro diskuzi – kdo nečeká, jestli to „náhodou nevystřelí“, ten končí. Zejména bolestivý je tento moment u uchazečů, kteří se do té doby jevili jako extrémně schopní. Když uchazeč působí, jako kdyby držel zbraň u zkoušky úplně poprvé, je to jen vyvrcholení nutného, ale mrzí mě všichni ti kluci a holky, kteří se přípravě na svou zkoušku zcela patrně věnovali a teď odchází domů s prázdnou, protože prostě zapomněli na ten nejjednodušší úkon – chvíli čekat a nic nedělat.
Už samotná technická podstata čekání na opožděnou iniciaci u selhače je vlastně diskutabilní. U policie velmi vysoko postavený člověk na schůzce zkušebních komisařů řekl, že po všech těch milionech nábojů, které viděl odpálit, nikdy nezažil, aby se iniciace opozdila o déle než zlomek sekundy. Což je čas, za který si sotva stačíte uvědomit, že se děje něco špatně. Těch zákonem vyžadovaných „10 sekund, nebo jak je uvedeno na obalu od střeliva“, případně dříve uznávaných „30 sekund“, je nutných pro opožděnou iniciaci pouze v teoretické rovině.
Je tedy o to větším paradoxem, když od zkoušky smutně odchází tři uchazeči po sobě, protože udělali stejnou – a tu nejbanálnější – chybu.
Čekáte nějaké zázračné rozuzlení? Žádné bohužel není. Prostě u zkoušky nezapomeňte, že u selhače se musí čekat, a ideálně trénujte mozek, aby si tento fakt zaryl někam hluboko. Někomu stačí jednoduchá mnemotechnická pomůcka „selhaČ – písmeno Č jako Čekám“. Někomu pomůže, když si při nácviku před zkouškou při každém simulovaném selhači nahlas řekne „ČEKÁM“.
Tak se nenechte vyhodit za tu největší banalitu a počkejte… Alespoň 10 sekund sakra!
